THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naštěstí existuje nemálo uskupení, jejichž nová alba jsou očekávána se zvýšeným tepem. Tato výsada zdobí i polské RIVERSIDE, kterých předchozí nahrávku „Rapid Eye Movement“ z roku 2007 jsme na Metalopolis trestuhodně opomněli. Dodržení dvouletého cyklu mezi jednotlivými řadovkami však dává velmi rychle možnost naše zaváhání napravit. Nové album nese zajímavý název „Anno Domini High Definition“ a představuje kapelu ve své typické poloze neúnavných pracantů a budovatelů svého specifického zvuku a stylu.
Možná, že na první pohled překvapí poněkud strohý výčet písní. RIVERSIDE tentokráte zcela vynechali kratší skladby a s výjimkou úvodní každá z nich přesahuje sedmiminutovou stopáž. Paradoxně však i navzdory rozsáhlým časovým plochám vymezeným pro jednotlivé položky se tentokráte Poláci odhodlali vsadit na svižnější a živější pojetí. Nedělají však ukvapené závěry a nadále se drží svého osvědčeného základu v podobě art rockového pojetí se špetkou rockové progrese v tvrdším rockovém provedení. Oproti minulosti však jejich hudba působí razantnějším a zemitějším dojmem. Éterické zasněnosti a celkově příjemné ospalosti se skupina plně oddala pouze na fantastické „Left Out“, kde tyto svoje devízy z předchozích alb, postavené především na podmanivém hlasu Mariusze Dudy, dotáhla do nádherné dokonalosti. Téměř jedenáctiminutové kompozici nechybí pohlcující melodie a atmosféra, kterou vyšperkuje účelná a do emocí nikterak přílišně vybičovaná gradace.
Naproti tomu zbytek hudební náplně „Anno Domini...“ potěší úplně jinými atributy. Vše podstatné napoví už rozjezd úvodní „Hyperactive“, která svému názvu nezůstává nic dlužna. Jemný nástup za zvuků piána je pouze tak trochu klamným manévrem před nájezdem kytar doprovázených sytým zvukem kláves. Agresivní atmosféru trošku tlumí jakoby nezaujatě znějící Dudův hlas. Pro znalce dosavadní tvorby vcelku překvapivé entré se v dalších následujících kompozicích dočkává zdatných pokračovatelů. RIVERSIDE se i nadále velmi dobře daří udržet rozsáhle skladby v jednom funkčním celku. Stále velmi dobře pracují s jejich náladami, přičemž nyní upustili od své zavedené praxe opakování hudebních motivů ve snaze přivodit jejich gradaci. Dosahují tak více rockovějčího a řekněme, že i písničkovějšího vyznění, aniž by se však přitom zpronevěřili svému předchozími deskami budovanému stylu. Art rockově rozmáchlých pasáží si i na „Anno Domini...“ posluchač užije dost, včetně několika v dobrém slova smyslu exhibicionisticky pojatých intermezz. K těm nejzdařilejším určitě patří použití netradičního elektronického nástroje thereminu, který, jak dokáže druhá polovina písně „Egoist Hedonist“, zvládá Michał Łapaj více než dobře.
RIVERSIDE prostě i přes vítanou revizi osvědčeného soundu ihned bezpečně poznáte. Tato skupina si už v průběhu tří studiových alb vybudovala solidní renomé a dá se říct, že i originální zvukový rukopis, který na své nové desce opět obohacuje a osvěžuje. Samozřejmě, že v případě těchto hračičků jen těžko soudit, do jaké míry tím zároveň poodhalili i svoje budoucí plány, ale jisté je, že jejich současnost je přitažlivá, neotřelá a z posluchačského hlediska i trvanlivá. Ač bývám v manipulaci se škatulkou s názvem „progres“ velmi opatrný, jsou RIVERSIDE z tohoto ranku jednou z těch kapel, které se za svými nástroji určitě neflákají, ale posluchač nehodlající se prosekávat komplikovanými kompozičními porosty se jich rozhodně nemusí obávat. Takže tentokráte opět spokojenost a uvidíme se zase za dva roky!
RIVERSIDE se vyvíjejí. O tom není pochyb. Tentokráte připravili svižnější a živější desku, aniž by se odtrhli od svých pevných art rockových kořenů.
8 / 10
Mariusz Duda
- vokály, basa, akustická kytara
Piotr Grudziński
- kytara
Piotr Kozieradzki
- bicí
Michał Łapaj
- klávesy, theremin
Hosté:
Rafał Gańko
- trumpeta
Karol Gołowacz
- saxofon
Adam Kłosiński
- trombón
1. Hyperactive
2. Driven To Destruction
3. Egoist Hedonist
4. Left Out
5. Hybrid Times
ID.Entity (2023)
Wasteland (2018)
Love, Fear and the Time Machine (2015)
Shrine Of New Generation Slaves (2013)
Memories In My Head (EP) (2011)
Anno Domini High Definition (2009)
Rapid Eye Movement (2007)
Voices In My Head (EP) (2005)
Second Life Syndrome (2005)
Out Of Myself (2004)
Promo 2003 (2003)
Datum vydání: Pátek, 19. června 2009
Vydavatel: Mystic Production / Inside Out
Stopáž: 44:39
Produkce: RIVERSIDE & Szymon Chech
Studio: Studio-X
Super, super, super. Muzika zahratá s prehľadom a bez hluchého miesta + výborný spev. Táto kapela má okrem nesporných muzikantských a aranžérskych schopností aj niečo naviac, niečo nešpecifikované, čo im pomáha tvoriť hudba tak zaujímavú a priťahujúcu pozornosť. Len tak ďalej.
Tak konečně! Konečně RIVERSIDE nahráli desku, která ani chvilku nenudí a u které posluchač neusne při neustálém opakování jednoho motivu patnáct minut dokola. Ano, větši razanci to chtělo. Ano, méně někdy bývá více, a i když stopáž jednotlivé skladby nešetří, tentokráte to Poláci zvládají s naprostým přehledem a hlavou vzhůru. Pokud je tohle cesta, kterou se RIVERSIDE hodlají vydat, jsem jedno ucho. A příště mohou klidně zajít ještě i dál. Každopádně je "Anno Domini..." hodně příjemným překvapením.
Riverside jsem zase nikdy moc nezral.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.